Sedm šumavských pověr

O půlnoci jsem se vrátil ze tří dnů trochu zvláštní dovolené na Šumavě - na místě, které se jmenuje „Na Ztraceném“, ale které je v tuto chvíli centrem dění, hýbajícího Českou republikou. Není pochyb, že na 280 hektarech probíhá jakýsi boj, těžší už je zorientovat, oč v tom boji komu vlastně běží – o boj s kůrovcem,  o boj za šumavské lesy, boj o ochranu přírody nebo proti ochraně přírody? Vedle řady mimořádně silných zážitků (např. nejrozsáhlejší policejní manévry a nejtvrdší zákroky, s nimiž jsem se zatím kdy osobně setkal od roku 1989) jsem tu našel i několik pozoruhodných pověr o tom, co se tu vlastně děje. Zatím se mi jich podařilo napočítat sedm. Nabízím je v pořadí  od té nejhloupější a nejdemagogičtější, nad níž soudný člověk dle své povahy pokrčí rozpačitě rameny, pousměje se nebo povzdychne, až po ty, které mohou mást i hodně přemýšlivé lidi: 1) Šumavští blokádníci jsou horší než Al-Kaida 2) Za překročení pásky dvěstě, za vyvlečení policií pětset korun (aneb „Kdo vás platí?“) 3) Těžbu blokují feťáci, exhibicionisté a fanatici 4) Všechny obce a všichni místní obyvatelé jsou pro kácení 5) Když proti kůrovci nezasáhneme, les zahyne 6) Ekologové a aktivisté jsou za každou cenu proti zásahům proti kůrovci 7) Současné zásahy proti kůrovci jsou odborně podložené, zatímco nesouhlas protestujících  je emocionální

Pověra první: „Šumavští blokádníci jsou horší než Al-Kaida“

Až překvapuje, že tohle shrnutí  pověry o teroristické nátuře aktivistů  z úst Václava Klause, nevzbudilo více pozornosti  a reakcí (snad až na  výstižnou repliku v Reflexu,  že důvodem k obavám může být spíš to, že takto uvažuje vrchní velitel ozbrojených sil).  Pověra je plodem pokřivené úvahy, že občanská aktivita či občanský nesouhlas a protest jsou extrémním projevem (tedy extremismem) a že takový extremismus je předstupněm terorismu.  Prvotním principem probíhající blokády je však nenásilí a účastníci blokády  hlídají tento princip  až úzkostlivě. Žádný rozumný člověk si asi nemyslí, že by účastníci blokády někoho napadali, ale z jejich strany tu nedochází ani k žádnému ničení majetku (naopak někdo poničil auta jim  - ucpával výfuky, prořezal pneumatiky a neváhal ani poškodit brzdy). Největším excesem ze strany účastníků blokády tak asi byla emotivní zvolání  na policii „gestapo“, za což si ovšem obratem vysloužili ti, kdo se k tomu dali ve vypjaté chvíli strhnout, kritiku ostatních blokádníků.

Pověra druhá: Za překročení pásky dvěstě, za vyvlečení policií pětset korun (aneb „Kdo vás platí?“)

S touhle pověrou se účastníci blokády osobně setkávají asi nejčastěji. „Kdo vás za to platí? Jinak byste tu přece nebyli…“ Po místních hospodách a pasekách kolují i zmíněné „sazby“, kolik se prý platí za který „výkon“ (např. za proniknutí do území těžby – tedy „za pásku“. , za to když se nechá blokádník vyvléci policí a podobně). Při třídenním pobytu se mi podařilo rozkrýt, že účast na blokádě opravdu  něco stojí a některé zdroje, „kdo to všechno platí“: Informatik z Prahy, který má na Šumavě chalupu, poskytl účastníkům blokády bydlení a platí za ně spotřebovanou elektřinu, bývalý člen vědecké rady národního parku zaplatil velkou krabici tatranek, kterou dovezl, když přijel účastníkům blokády vysvětlovat, kde má a kde nemá smysl proti kůrovci zasahovat, písničkářka, která jim přijela zahrát, si zaplatila cestu a majitel malé firmy z Prahy jim půjčil na akci auto…

Pověra třetí: Feťáci, exhibicionisté a fanatici

Tahle pověra nekoluje přímo po pasekách a okolních turistických a cyklistických cestách, kde jsou účastníci blokád dobře k vidění, ale spíše na vzdálenějších místech. Těžko říci, zda vznikla v dílnách najatých mediálních agentur nebo jen v omezené představivosti těch, kdo nechápou, kdo jiný by mohl mít důvod nechat se dobrovolně vyvádět policií a pouštět se do konfliktu se státní správou. Účastníci jsou však pestré spektrum lidí, které nespojuje ani kouření jointů ani chorobná touha proniknout do médií ani nějaký guru, ba ani dredy, piercing či číra. Věkově sahají od „náctníků“ po seniory, jsou tu studenti, zaměstnanci i drobní podnikatelé, samozřejmě nějací přírodovědci, ale snad ještě více lidé ze společenskovědních oborů (možná je to příznačné), také zahradník z Brna, majitelé zlatnictví ze severní Moravy, lékařka, učitelé, ba i ředitelka školy, pracovník organizace Člověk v tísni, technik v letectví… Jsou tu lidé, kteří ne vždy příjemné zážitky z blokády berou s nadhledem a humorem, lidé, kteří dokáží přesvědčovat dřevorubce a policisty o smysluplnosti svého snažení a diskutovat s nimi i lidé, kteří se pod psychickým náporem pocitu marnosti a nespravedlnosti v policejním autě chvílemi rozbrečí. Pokud tyhle lidi něco spojuje, pak to, že jsou to lidé nelhostejní, s vlastním názorem a že mají rádi přírodu.

Pověra čtvrtá: Všechny obce a všichni obyvatelé  jsou pro kácení

Tato pověra se ze všech sedmi nejvíce blíží pravdě: Je jasné, že hodně místních opravdu kácení na Ztraceném nejen schvaluje, ale přímo vítá a vůči účastníkům blokády jsou naladěni hodně nepřátelsky. Zkuste vzbudit podezření, že jste účastník blokády a jít si na Modravě koupit rohlík. Nepochodíte. Zda je to opravdu naprostá většina místních obyvatel je ale těžké odhadnout. Velmi zvláštní atmosféra je zejména na Modravě. V atmosféře ostrých slov a výzev občanům typu „Šumavské hospodyňky, napečte koláče pro statečné hochy potlačující blokádu“ ze strany místních ideových vůdců, je snadné si představit, že ten, kdo tu má pochybnost nebo odlišný názor, raději mlčí. Po lesních cestách se pohybuje podivná „domobrana“ – oděvem a nekompromisním vzhledem trochu připomíná oficiální pořádkové síly,  liší se od nich černými brýlemi, drsným (což často znamená sprostým) oslovením a  tím, že nemá stanovena pravidla, kam až může zajít při „potírání protestů“. Z téhle atmosféry navozující v pohraničí pár desítek let staré reminiscence až běhá člověku mráz po zádech.  Že to však nejsou všichni je přesto zřejmé. Rozdíly jsou mezi obcemi i uvnitř nich. Mezi účastníky blokády jsou i lidé ze Šumavy.  Na páteční pražskou demonstraci před ministerstvo životního prostředí jeli i Šumavané podporující bezzásahovost.

Pověra pátá: Když proti kůrovci nezasáhneme, les zahyne

Tato pověra je záludná v tom, že přesvědčivě působí na ty, kdo mají rádi přírodu - kdo z nás by chtěl vidět mrtvé uschlé stromy či holé plochy na místě lesa? Pravda je však taková, že pro zásahy proti kůrovci jsou dobré důvody a argumenty ekonomické i sociální, ale žádné důvody ekologické. Nebude-li se proti kůrovci zasahovat, může to v lesích, které mají produkovat dřevo, opravdu způsobit obrovské hospodářské ztráty . Nebude-li se zasahovat, může pohled na uschlé stromy po dlouhá léta budit obavy a nevoli místních lidí, tak jak to teď vidíme na Šumavě. Nicméně, nebude-li se zasahovat, les se na stejném místě obnoví zcela přirozenými procesy a se zachováním větší pestrosti než při jednorázovém vykácení. Důkazy toho, že kvůli kůrovci nehrozí zánik lesa na Šumavě, nalezneme v historickém vývoji, kdy v minulých staletích i desetiletích došlo na různých místech z různých příčin mnohokrát k masivnímu odlesnění a následné obnově lesa buď zcela přirozeně nebo s lepším či horším přispěním člověka. Důkazy najdeme i v odborných studiích a nejnázorněji je najdeme na plochách, kde probíhá přirozená obnova lesa v těsném sousedství míst, o něž se nyní vede spor. Tady je i pro laika velmi dobře patrné, jak místa „zničená“ kůrovcem kypí životem a plynule zde vyrůstá  pestrý různověký porost, aniž by došlo k jednorázovému zásahu, likvidujícímu část stanovišť a organismů.  V bezzásahovém lese nehrozí vyhynutí žádného druhu, zatímco v lese, do nějž se intenzivně zasáhne, ano. Zásahy proti kůrovci můžeme zachránit dřevo jako surovinu, zásahy můžeme odstranit lidem nepříjemný pohled na stojící suché stromy, ale argument, že zásahy proti kůrovci můžeme ochránit ekosystém lesa, je zcela neodborný.

Pověra šestá: Ekologové a aktivisté jsou za každou cenu proti zásahům proti kůrovci

Tato pověra úzce souvisí s pověrou předchozí. Mohou za ni do značné míry asi mediální zkratky, které neumožní dostat do hlavních zpráv jiné sdělení než, že „na Šumavě se protestuje proti zásahům proti kůrovci“. Ovšem naprostá většina lidí, kteří se věnují ochraně přírody, vnímá, že je třeba najít kompromis mezi tím, že z hlediska ekologického by byla nejlepší bezzásahovost, nicméně z hlediska ekonomického a sociálního je potřeba proti kůrovci zasahovat. Tento kompromis je vyjádřen v tom, že jen velmi malá část lesů je zcela ponechána přirozenému vývoji (v jádrových zónách národních parků) a naopak ve většině lesů se v různé míře zasahuje.  Účastníci blokády nebrání zásahům proti kůrovci na Šumavě, ale  jen zásahům v těch omezených místech, kde by měly probíhat přírodě blízké procesy s co nejmenším vlivem člověka.

Pověra sedmá: Současné zásahy proti kůrovci jsou odborně podložené, zatímco nesouhlas je emocionální

Blokáda nevznikla jako protest za každou cenu, ale jako poslední možná reakce na to, že vedení národního parku ignoruje argumenty předložené profesory a docenty nejen z přírodovědeckých, ale i lesnických  a zemědělských fakult a vědeckých  ústavů. Ti se shodují na tom, že rozhodnutí zasahovat v této konkrétní lokalitě je neodborné (naposledy o tom společně napsali 1. srpna). Jejich základní  argumenty lze vysvětlit takto: Rozhodnete-li se  někde ponechat přirozenému vývoji ostrůvky bezzásahových území  a zároveň se budete snažit ochránit před „invazí“ kůrovce okolní hospodářské lesy, kde bude účinné vytvořit pásmo, v němž se odkácí napadené stromy, aby se zamezilo případnému šíření kůrovce z bezzásahových zón do hospodářských lesů? Logická odpověď zní, že po obvodu vyčleněných bezzásahových ostrůvků. Současné kácení ale probíhá nelogicky nikoli na okrajích, ale v nelogických enklávách mezi bezzásahovými zónami. Zásah proti kůrovci na Ztraceném nemá důvod odborný a lze se tedy jen dohadovat,  jaký je tedy důvod skutečný – zda komerční, politický, ideologický či jen prostě prestižní. Každopádně společně zaplacená cena je příliš vysoká – ať už jde o vyplýtvané milióny na neodůvodněnou těžbu v obtížném terénu a na policejní kordony, které by byly potřeba spíše jinde, nebo o vyplýtvanou ochotu diskutovat, hledat kompromis a zbytky důvěry v státní instituce.

Jiří Kulich, 6.8.2011